Citroën
Zkušenostmi z automobilky Mors vybavený André Citroën založil svoji automobilku těsně po skončení první světové války. Svůj kapitál nabyl na velkosériové výrobě zbraní po americkém vzoru, ale především díky svému vynálezu velmi pevného šípovitého ozubení převodů, které je dodnes patrné ve znaku automobilky.
Prvním vozem značky Citroën byl typ 10 HP A z roku 1919. Šlo o konvenčně stavěný vůz s objemem 1,3 l a postranními ventily SV o výkonu 18 koní. O dva roky později přibyla do řady 10 HP verze B2, která ve speciálním polopásovém provedení přejela saharskou poušť. Model B 10 z roku 1925 byl prvním francouzským vozem s celokovovou karosérií, o čtyři roky později se představil šestiválec C6 s motorem o objemu kolísajícím během výroby okolo 2,5 l.
Rok 1934 patřil zavedení slavného typu 7A, prvního z řady Traction Avant, tedy vozů s předním pohonem. Šlo sice o řešení pokrokové, ale nijak revoluční, třeba v Československu v té době sériově vyráběli vozy s předním pohonem například pražské Aero nebo brněnská Zbrojovka. Vysoké investice do modelu 7A automobilku Citroën zbankrotovaly, André musel svůj podnik přenechat impériu Michelin a krátce nato zemřel. Traction Avant se však velmi úspěšně vyráběl v řadě čtyřválcových i šestiválcových verzích až do poloviny padesátých let. Mezi jeho přednosti patřily pérování torzními tyčemi a samonosná karosérie podle americké licence Budd.
Na pařížském autosalonu se v roce 1948 světu poprvé představil model 2 CV, zvaný „kachna“, jehož prototypy vznikly už před německou okupací a konce války se dožily zakopané pod zemí. Levnější automobil si tehdy dokázal představit jen málokdo. O pohon se staral dvouválcový „boxer“ s visutými ventily a chlazením vzduchem, který poháněl přední kola a zprvu dával výkon jen 9 koní. Typické kolébání vozu bylo důsledkem zavěšení kol, která byla na každé straně spřažena a vůz si tak vystačil s pouhými dvěma pružicími jednotkami. Výroba kachny byla po řadě modernizací ukončena teprve v roce 1990. Ačkoli se stala velmi oblíbeným a kultovním vozem, patřila mezi vůbec nejnespolehlivější auta druhé poloviny dvacátého století. V osmdesátých letech se na západoevropských trzích přitom prodávala dráž než Škoda 120L!
V roce 1954 vyjel skutečně revoluční typ DS 19, vybavený slavným hydropneumatickým pérováním a posilovači řízení a brzd. Model DS 19 bylo bez uzardění možno nazývat nejmodernějším automobilem své doby, podobně jako tomu bylo v roce 1934 u naší osmiválcové Tatry 77. Variant byla celá řada, od levnějšího provedení ID 19 po šestiválce DS 23 se vstřikováním paliva. Společný hydraulický okruh pro pérování, posilovače a i případnou automatickou převodovku byl sice jednoduchý, ale pokud došlo k porušení jeho dlouhého potrubí a úniku tlaku, stalo se auto takřka neovladatelným. Tento neduh se pak jako červená nit vinul také osudy následnických modelů CX, XM i menšího BX, který navázal na čtyřválcový GS z roku 1968. V tomto roce také firma Citroën převzala nakrátko kontrolu nad strádajícím italským výrobcem Maserati a z tohoto spojení vzniklo roku 1973 zajímavé čtyřmístné kupé SM. Vpředu mělo podélně uložený šestiválec Maserati s objemem 2,7 l a výkonem 188 koní, poháněna byla přední kola. Zvláštností byly převodovka uložená před motorem, pneumatické pérování a přední kotouče umístěné až u rozvodovky.
V devadesátých letech se ještě „pod“ modelem BX objevil kompaktní ZX, určený k útoku na VW Golf. Ten byl posléze nahrazen úspěšnou Xsarou, zatímco malý AX, od poloviny osmdesátých let nahrazující starou kachnu, vystřídalo Saxo. Po střední řadě BX nastoupila Xantia, jež nabídla modernizované provedení hydropneumatického pérování. Do druhého tisíciletí byly všechny řady Citroën přeznačeny na alfanumerický kód začínající písmenem C. Na éru avantgardních velkých sedanů DS, CX a XM navázal moderní C6. Nabídka začíná malým typem C1, vyráběným blízko českého Kolína. Automobilka Citroën spolu s Peugeotem v rámci koncernu PSA disponují moderními vznětovými motory se vstřikováním common rail HDI a představují zajímavou nabídku pro motoristy, kteří si přejí v davu vyniknout.